HELENA CEJNAROVÁ

Člověk ke svému životu potřebuje práci, lásku, ale i krásu, aby jeho život nebyl všední. Z této prosté potřeby vzniklo umění. Sám po celý život ze srdce rád tvořím. Nesmírně si umění vážím. Hlavně toho, které dovede promluvit do duše.

Takové jsou i obrazy autorky, paní Heleny Cejnarové. Je to velice moudrá a inteligentní žena. Vím, že se nespokojí jen s obyčejným malováním z barevných blát, které má malíř k dispozici na paletě, když chce něco stvořit. Paní Cejnarová je mnohem dál. Ukazuje nám dílo, na které člověk po odchodu z výstavy nezapomíná. Jsem tu na rozpacích říci obrazy. Jsou to ztvárněné pocity člověka a vyjádřit je na plátně je velice těžké. Je to můj osobní názor. Kritika může být různá, jedno je však jisté. Obrovský kus práce a mnoho myšlenek v ní.

Oč lehčeji se lze vyjádřit hudbou. Ta dovede jásat a zpívat svými tóny. Obrazy mají k dispozici jen barvu. Ostatní musí autor dodat. Tyto obrazy však nejsou dělány jen materiálem. Není v nich ani veliká škála barev. Jsou dělány duší. Vnitřním pocitem člověka, který má velmi citlivou duši. Jsou plné myšlenek. Není tam mnoho laskání se s barvou, žádné laskání se s plátnem, nýbrž laskání se s lidskou duší. Vtom jsou zvláštní, ojedinělé.

Ztvárňuje pojmy jako "Zrození", "Naděje", "Hledání" a pod., a to velice jednoduchou formou, však o to větší škálou bohatosti myšlenek. Vše zde má své místo. Pramének naděje směřující do neznáma. Každý má přece svou naději v lepší. Naději zvítězit třeba sám nad sebou. Všude je začátek, nebo konec. Života i dění.

Jednou paní Helena napsala někde krásná slova: "Jen pokorný život, zasvěcený vznešenému cíli, se stává vznešeným. To je pro nás lidi chybující, cesta velice těžká. Ten, kdo si moc přeje zvítězit sám nad sebou samým, se musí naučit vytrvat. V dnešní rychlé době je právě toto to nejtěžší." To je veliká pravda, kterou každý pozná sám na sobě.

Většina jejích výstav má zvláštní názvy. "Svět v nás", "Dialog duše a světa", "Monodialogy", Vše napovídá Jaký máme dnes svět?, Jací jsme my, kdo v něm žijeme?, Jak pracujeme?, Co chceme komu dát?, Říci?. Zobrazit toto, to je umění. Nejobyčejnějším materiálem zobrazit myšlenku. A paní autorka to umí. Odkrývá svou duši. Svoji citlivou duši s otevřeným srdcem. Dává se celá lidu. A dává se s velikou pokorou a nadějí v pochopení toho druhého. To je však velice složité. S nepochopením se setkává často. Však i negace inspiruje k tvorbě, např. obraz "Proč právě já?" Proč právě já jsem nucena vytvářet svůj život bez pomoci kohokoliv? Proč musím přemýšlet o takovýchto věcech? Prožívat bolest, zklamání? Na světě je mnoho takových PROČ? Kolik bolesti, kolik něhy je v té tmavé jednoduchosti. Je tu radost i bolest. Fantastično, sen i skutečnost. V jejím díle je život.

Umění samo o sobě je veliký otazník. Co je to umění? Umět? Ano. Ale ne cokoliv. Je to jiný svět, který se musí umět i jinak chápat. Musí to být víc než normální práce, či řemeslo. A právě tady je toho tolik, že jsem bezradný. Co dříve vnímat? Estetiku, nebo myšlenku? Pokoru před životem, cit, smíření, nebo životní vzpouru? Všeho je tu dostatek. Paní Cejnarová jde velice do hloubky. Některé moderní výtvory, které dnes vídáme na výstavách, jsou naivní, nebo i sprosté. Vlastně nic, co by promluvilo. Její obrazy jsou však v mých očích veliké poklady, je v nich svět její, ale i můj, i svět ostatních lidí. Taková práce by neměla zůstat bez povšimnutí.

Akad. mal. Franta Patočka

Tak zní jeden z názvů obrazů Heleny Cejnarové prezentovaných od 5. září ve starohradské zámecké galerii. Výstava ne náhodou nese název MONODIALOGY. "Proč právě monodialogy? Protože každý z nás vede nejvíce hovorů sám se sebou", napsala malířka. Každý její pastel či olejomalba z posledních let dává nahlédnout do jejího vnitřního světa, vychází ze subjektivních prožitků a duševních stavů autorky, často smutných a bolestných, které se však prolínají do obecné roviny objektivního vidění vnějšího světa. Důležitou a nedílnou součástí obrazů jsou jejich názvy, tvořící vnitřní napětí mezi výtvarným projevem a slovním doprovodem a umožňující jejich magické kouzlo? Paprsky života, Golgota, Svítání, Soumrak, Zrození, Naděje, Meditace, Duše plná mlhy, Proč zrovna já? a další.

H. Cejnarová se vyjadřuje tlumenými, decentními tóny barev, náznaky a symboly se prolínají ve hře rytmu a geometrie. Různé tvary se střídají, doplňují a vytvářejí tak výtvarnou zkratkou mnohostrannost a hloubku lidského bytí. Malířka se tak vyrovnává s vlivem světa, tak často zraňujícího a klamajícího a činí to upřímně, bezelstně a přímočaře. Její obrazy svým symbolicko-lyrickým laděním vyrostly ze stejných kořenů jako např. poezie Verlainova, Sovova, Březinova či jiných básníků - symbolistů. Je nutno je vnímat v tichu, pokoře a zamyšlení.

 - hof-

V Podještědském muzeu Karolíny Světlé v Českém Dubě vystavuje obrazy a kresby liberecká umělkyně Helena Cejnarová. Poprvé představila svá díla v Brně r. 1964, a v dalších letech např. ve Špálově galerii a ve výstavním paláci u Hybernů v Praze. V její tvorbě se setkáváme s olejomalbou, pastely, grafikou, kombinovanou a vyškrabovanou technikou. Po několikaleté odmlce se uvedla opět v roce 1989 v Kulturním středisku ČSD. Od té doby je to její již šestá samostatná výstava. Helenu Cejnarovou jsem potkala v Severočeském muzeu, kde zrovna připravovala novou expozici Středověké sklo v zemích Koruny České a slovo dalo slovo...

Výtvarný projev Heleny Cejnarové je určován dvěma základními polohami, s nimiž se setkává každý, kdo sleduje autorčiny práce v průběhu posledního desetiletí. Nejvýraznější a základní linku tvoří specifický lyrický symbolismus, charakteristický pro olejomalby, tempery i pastely, kdy celkový plán tvoří určitý barevný nebo tvarový prvek, případně struktura systému několika znaků, které mají více či méně sdělnou, někdy až ainigmatickou, ale téměř vždy symbolizující hodnotu. Míra zástupnosti znaků je do značné míry určována silou osobního prožitku a subjektivními významy, které autorka do Realizace vkládá, ostatně osobní zážitky a silné autobiografické akcenty jsou vůbec charakteristické bezmála i pro všechny vystavované obrazy. Lyricko-symbolizující kreace H. Cejnarové se po formální stránce vyznačují výraznou redukcí detailů, místy úplnou elizí všeho, kromě nejpodstatnějších znaků zobrazovaného symbolu, což se projevuje jak po stránce tvarové, tak i barevné, takže barevnost místy zachází až do monochromatismu. Není daleko pravdy ten, kdo pocítí připomínku děl Zrzavého či Komárkových, ostatně k uvedeným umělcům se také Helena Cejnarová hlásí jako ke svým vzorům. Výtvarníci někdy rádi, jindy spíše nepřímo, přiznávají umělecké osobnosti, jež významně zapůsobily na jejich dílo a ovlivnily jejich vlastní růst a vývoj. Helena Cejnarová otevřeně uvádí, že Paul Klee z hlediska symbolické poetizace skutečnosti a Salvador Dalí v poloze surrealistického vidění světa jsou jejími příklady, "po lidské a výtvarné stránce" se jí jako nejbližší jeví Zrzavý, Bílek a Komárek.

Podle vlastního vyjádření Helena Cejnarová usiluje o souznění s přírodou, využívá meditativních přístupů a má zájem o hlubinnější vrstvy lidského podvědomí, zároveň však hledá cesty k víře a naději z občasných hloubek beznaděje - což je jistě dáno i výraznou autobiografičností řady z vystavovaných kreací. Posléze autorka přiznává svůj bytostný romantismus, z něhož čerpá i životní sílu a naději k další tvorbě, navzdory všem osobním bolestem a problémům. Rovněž obecnější otázky lidské existence a Bytí vůbec, až po postavení konkrétního člověka v časoprostorovém bodu tohoto světa, to vše je v intencích práce H. Cejnarové. (Tlumočil jsem myšlenky autorčina písemného vyznání a tvůrčích záměrů, je na návštěvníkovi výstavy, aby konfrontoval, nakolik výtvarnice dostává svému programu.)

Nelze popřít, že důsledný redukcionismus, omezení výtvarného jazyka na nejzákladnější barevné a tvarové struktury, maximální zjednodušení kompozičních systémů, spolu s příznačným důrazem na světla a stíny v objetí jakéhosi tajuplného sfumata, či naopak dráždivé kontrastní až frapantní výraznosti, to vše výše uvedeným projektům spíše napomáhá. Mnohá osobní utrpení a bolesti, jež jsou v obrazech překonávány, vysvětlí nebo alespoň poodhalí mnohé, s čím se v obrazech setkáváme. Překvapením tudíž není ani poznatek, že kreace kromě osobních zážitků a subjektivních vítězství a proher, mají pozadí neliterární, určité inspirativní zdroje možno spatřovat v oblasti hudební a samozřejmě, jak již zmíněno i v dílech výtvarných.

Charakteristická je rovněž autorčina tendence k cyklům (diptychy, triptychy atp.). Méně nápadná je druhá úvodem zmíněná poloha Heleny Cejnarové, a sice její kresebně-dokumentaristické nadání, vyznačující se přesností a precizností (např. veduty), jež kvalifikují H. Cejnarovou jako vynikající ilustrátorku, zvláště disponovanou pro obrazový a kresebný doprovod učebnic, odborných a vědeckých textů at., bohužel těchto schopností nebylo zatím dostatečně využito našimi editory.

Doc. PhDr. Bohumil Nuska, CSc.

Řekne-li se abstraktní umění, většina našich čtenářů mávne rukou. Neznají jeho principy, nerozumí jeho projevům. Když však se někomu dostane příležitosti zasvěceného výkladu od samotného autora abstraktních obrazů, dochází často k zásadní změně náhledu. To se nedávno přihodilo i nám.

Navštívila nás malířka duší Helena Cejnarová, rozená Knéblová. Narodila se koncem druhé světové války v Rovni a mládí prožila v Českém Dubě. Absolvovala školu výtvarného umění v Praze, UMPRUM v Brně. Nyní působí v Severočeském muzeu. Měla výstavu obrazů v řadě měst, v roce 1994 i v Českém Dubě. "Její obrazy jsou v mých očích veliké poklady," napsal o ní akademický malíř Franta Patočka, "je v nich svět její, ale i můj, i svět ostatních lidí."

Aby mohla výtvarně zachytit rozmanité stavy své duše, musela projít dlouhým obdobím hledání, životních zkoušek, objevovat sama sebe. Trnitou cestou života dospěla k pokoře, k poznání, že její duše je spjata s čímsi, co je mocnější člověka, a co jí dodává nesmírné poutavosti a ceny. A co vyzývá k pokusům o její zachycení. Přijala tu výzvu. Desítky jejích obrazů svědčí, že se zdarem.

S dojetím vzpomínala na svá školní léta v Českém Dubě, na domov, na přátele, na místa, jež důvěrně od dětství znala a která nejednou její tvorbu ovlivnila.

Její vyprávění nás nejen sblížilo s jejím osudem (pamatuji ji jako dívčinku, svou bývalou žákyni), ale otevřelo nám oči i pro její obrazy, jimiž vynáší na světlo Boží, co ve chvílích inspirace naplňuje její jemnou, bohatou duši.

Josef Lukeš

je představitelkou střední generace výtvarných umělců s mnohostranným zaměřením. Pochází ze severních Čech (narozena 1943 v Rovni u Českého Dubu), žije a tvoří v kraji pod Jizerskými horami.

Vztah k výtvarnému umění získala již v dětství, později jej prohlubovala externím studiem malby na Škole výtvarných umění v Praze u prof. J. Šámala.

V letech 1962–1966 absolvovala řádné studium na brněnské UMPRUM se zaměřením na sochařství, keramiku a malbu. Jejími pedagogy byli profesoři Fr. Šenk, Fr. Navrátil, Em. Raný a J.M. Najmr. Současně studovala i soukromě u prof. E. Miléna.

Po skončení studia se vrátila do rodných severních Čech, kde v současné době pracuje v libereckém Severočeském muzeu.

Od roku 1964, ještě jako studentka, se zúčastnila 9 kolektivních výstav, od roku 1976 vystavuje i samostatně - počet jejích individuálních výstav již dosáhl desítky. V roce 1996 zaujala brněnskou kulturní veřejnost výstavou obrazů ve foyer Janáčkova divadla.

Helena Cejnarová zvládá na vysoké úrovni různorodé výtvarné techniky - od olejů přes pastely a kresbu po grafiku, kde zvláště působivě vynikají její vyškrabované listy s přírodní a historickou tématikou. Jejich detailně deskriptivní charakter je přímo předurčuje pro ilustraci odborných děl knižní produkce. Pravým opakem ke grafice jsou pak autorčiny malby, v nichž vyniká zejména snaha o zjednodušování viděného, vnímaného nebo jen tušeného cestou redukcí až delecí detailů, a to jak v oblasti tvarů, tak barev. Snad právě pro tuto tak zdařile vyjádřenou extrakci podstatného bývá Helena Cejnarová často řazena mezi naše současné malíře lyrického symbolismu (B.Nuska).

Výstava obrazů v Galerii na radnici v Brně–Řečkovicích je reprezentativním výběrem z tvorby Heleny Cejnarové a dává návštěvníkovi možnost seznámit se se všemi podobami malířské tvorby této mimořádně talentované výtvarnice z malebného kraje pod Ještědem.

RNDr. Ivan Koláčný

TÁBOR - Do 1. prosince potrvá v Infocentru na Žižkově náměstí výstava obrazů liberecké výtvarnice Heleny Cejnarové, na nichž, jak autorka říká, je zachycena krajina jejího srdce.

V kolekci H. Cejnarové nazvané Fantastická krajina převládají pastely, které lze nejlépe zařadit do kategorie lyrického symbolismu. Název výstavy vysvětluje autorka tím, že se krajinu při malování snaží vidět ve svých barvách, které má v duši. "Třeba ty kopce tak ve skutečnosti nevypadaly. Na obrazech jsou takové, jak jsem je viděla já, jak si je pamatuji. Když člověk tvoří, rád cestuje. Na místě se dá ale udělat pouze nějaká skica, která zobrazuje skutečnost. Domů si pak přivezu kromě ní také to, co mám v srdci a podle toho pak vznikají obrazy," říká o procesu své tvorby H. Cejnarová a dodává, že toto může vysvětlovat, proč o ní akademický malíř Franta Patočka prohlásil, že maluje duší.

"Lyricko-symbolické kreace H. Cejnarové se po formální stránce vyznačují výraznou redukcí detailů, místy úplnou elizí všeho kromě nejpodstatnějších znaků zobrazovaného symbolu, což se projevuje jak po stránce tvarové, tak i barevné, takže barevnost místy zachází až do monochromatismu," tvrdí Doc. PhDr. Bohumil Nuska, CSc.

Autorka se snaží symbolicky zachytit většinou pojmy s filozofickým obsahem, jako je zrození, naděje či hledání. "Člověk, který maluje, se také snaží porozumět světu. Měla jsem mnoho přátel filozofů, kteří ve mně něco zanechali, a já tedy stále hledám," vysvětluje H. Cejnarová a přiznává, že se do její tvorby promítá i skutečnost, že vystudovala obor sochařství a keramika. "Všechno z té práce s hlínou ve mně zůstalo, a proto ty obrazy mohou působit hmotně," dodává autorka.

H. Cejnarová se zúčastnila řady kolektivních výstav, od roku 1976 vystavuje samostatně a v současné době pracuje jako propagační grafička v Severočeském muzeu v Liberci.

 - ras -

Život není jen kladný, nebo záporný. Každý z nás tu na světě prožije mnoho šťastných chvil, ale i nepříjemností, zklamání a malérů. Jen sebečistící reflex zapomnění nám dává naději, že jednou naše nepříjemné vzpomínky vyblednou a my na vše záporné zapomeneme. Čas mezi zrozením a smrtí je jeden veliký, dramatický příběh, nikdy nekončící. Je plný bojů o existenci, prožitků, barev a valérů. Největší podíl má na tom všem naše lidská mentalita. Právě o ní je celá tato výstava.

Jestli někoho zaskočí podivné téma a názvy děl, nelekejte se. Je to docela prosté. Tak, jako lze malovat krajinu, příběh či osobu, já se snažím proniknout do lidské mentality a ztvárnit ji. Lze to udělat jen cestou srovnávání, nebo příměrem k něčemu konkrétnímu. Ale možné to je.

Proto se na mých obrazech často objevuje to věčné téma člověk, lidé, homo sapiens, ale i duše, složitá pouť apod. Toto téma se stále obměňuje a opakuje. Každý z nás má život rád. Když ho ten ale pořádně skřípne, ztěžuje si na jeho tvrdost. Stále se tímto problémem zabývá. Jen si to někdy vůbec neuvědomuje.

Neustále se zabývám otázkou, jak to udělat, abychom si život svůj, ani život druhých příliš nekomplikovali jen proto, že "já mám na věc jiný názor než ty".

Každý by měl znát svou povahu a přemýšlet o tom, že krajina a příroda kolem nás je právě tak rozmanitá, jako mentalita lidí. Že mentální zrcadlo, které nám nastaví náš soupeř, může být stejně kvalitní a dobré jako zrcadlo s portrétem naším. Chce to jen dokázat vcítit se do situace toho druhého.

Kromě výtvarného umění jsem vždy měla ráda obor psychologie, lidské psychiky a filozofii mentality člověka. Bylo v tom pro mě něco tajemného, ezoterického. Zda jsem to vždy sama se ctí zvládala, je už otázka jiná. V mé duši se již napořád uhnízdilo to kouzelné tajemno. Z tohoto pohnutí pak začaly vznikat všechny mé obrazy na této výstavě.

Lidská mentalita není jednoduchá. Škoda. V jednoduchosti je přece největší půvab života. Umělá složitost doby, často vytvářená vrozenou lidskou hrabivostí, kterou nazýváme civilizací, člověka často jen svazuje a vnitřně zotročuje. Lidé si často neuvědomují, že vysněná demokracie není v systému, ale jen v nás. Člověk může být svobodný i v totalitě, ale nemá-li v sobě vnitřní morálku, je i v té nejpokročilejší demokracii utlačován svými vlastními vnitřními problémy. Civilizace nikdy nedokáže vyřešit problémy lidské mentality, ani neudělá člověku život lehčí. Kdyby tomu tak mohlo být, byl by to ten vysněný půvab jednoduchosti. Škoda, že je to tak nereálné.

Proto ani ten jednoduchý, prostý člověk si nezaslouží být považován za méněcenného. Zcela jiné věci než jednoduchost a prostota dělají z lidí hlupáky, nebo barbary.

Ani nedostatek fantazie neznamená duševní omezení. Stačí se chtít vcítit do života toho druhého a pochopíme, že jemu se fantazie napíná jen jiným směrem, než jak to vnímáme my. Že tam, kde ji používá náš protivník, nám zase často chybí.

Na mentalitu člověka se lze dívat tak, jako např. na krajinu. Umí-li člověk namalovat krajinu, proč by měl mít problém s namalováním lidské psychiky.

Někdo je duševně vyrovnaný, vyvážený, uvážlivý a přemýšlivý a jiný je zase tzv. "rapl", zbrklý, neuvážlivý. První se dokáže vcítit do situace druhého. Ješita a věčně zklamaný, uražený pedant druhé často uráží jen proto, že si uvědomuje, že život vždy neběží jen dle jeho představ. Avšak i pedant může vytvořit v životě ledacos dobrého. V tom mu pomáhá právě ta jeho jistě poctivá akurátnost. Vůbec by si nezasloužil opovržení jinými.

I klidný flegmatik může být zdravě uvážlivý. Se zdravou soudností. Jeho pověstný klid mu ukáže, kam až je možno dojít a kde už je hranice, za kterou nelze, to, co člověk duševně excentrický už nevidí a nevnímá, protože dokáže vnímat jen sebe a své životní problémy. Problémy ostatních jsou mu lhostejné. Sám je přece středem světa i středem svých problémů.

Někdo je už ze své podstaty velmi racionální. Takový člověk se nehoní za zbytečnostmi, jako my ostatní. Ani za planými sliby, plány a neuskutečnitelnými představami. Snad ani za penězi, které jsou jako cíl v nedohlednu. Racionální člověk má jiné hodnoty, než člověk snílek, fantasta.

Člověk extrovertní se za každou cenu snaží získat vše, co se mu nabízí. Pozornost ostatních, prvenství, lepší postavení. A co je na tom špatného. Takový človíček je zpravidla velký bojovník. Dokáže být velmi milý, zábavný. Ale i protivný, věčně se někde vnucující, domýšlivý, prosazující se na úkor ostatních.

Jeho opak, introvert, může, ale i nemusí mít problém při setkávání se s ostatními. Může být plachý, cítit se ušlápnutý, opuštěný, ale to mu neodebírá jeho moudrost, ani rozvahu. Introverti jsou obvykle citliví, tvůrčí lidé, dobří vědci, kteří dovedou společnost svými nápady tlačit kupředu. Jen jim není dáno se společensky příliš vystavovat a někomu se podbízet, protože jsou skromní. Je-li introvert duševně vyrovnaný, prosadí všechno i proti všem na světě. Jenom s extrovertní "velkohubostí" si často neporadí. Ta mu prostě nesedí. Takovému člověku se rovnat nechce, a proto mlčí a myslí si své. Ač často sám bývá šlechticem v lidské mentalitě, podléhá svému mentálnímu extravagantnímu soupeři a rezignuje před jeho výřečností a výbojností. A je to škoda, jeho protějšky obvykle bývají slabší. Dnes je už bohužel normálním jevem, že ve společnosti často vyhrává ne ten chytřejší, moudřejší a vtipnější, ale ten, kdo dovede lépe mluvit, více křičet a prosazovat se na úkor těch druhých. Je to škoda. Snad se jednou naučíme jeden druhému naslouchat.

Tak jako se střídá ráz krajiny, kopečky s rovinami, slunce s tmou, tak se setkávají i složité lidské povahy. Jeden rád myslí, koná a tvoří, jiný rád mluví. Někdo je plachý, uzavřený do sebe, jiný zas veselý a vtipný. Jeden myslí na duševní bohatství, druhý potřebuje k životu to pravé, klasické. Prostě jeden má rád holky a jiný vdolky. Musí to tak být. Jinak by byl náš život nudný a nezajímavý.

Kupříkladu fantazie v umění je věc přímo fantastická. Kdysi se říkávalo "krásné umění". Dnes ho však přemíra lidské fantazie často až degraduje. Někdo tvoří umění vtipné, zajímavé, oduševnělé, tzv. ke koukání. Jiný se pokouší o takovou individualitu, že je to až za hranicemi slušnosti, či lidského chápání. Je to móda, ale nejsem si jistá, zda to tak má být a kam až to povede. Neměli-li by se někteří extravagantní autoři sami nad sebou zamyslet.

Přece už jen slovo "umění" je od slova "uměti". A toto slovo by mělo zavazovat. Samo nese podtext "umět potěšit a povzbudit lidské srdce, mysl toho, kdo tvoří, i toho, kdo se na to dívá."

Jeden se ve své fantazii přímo topí, jiný se jí bojí, jako by to bylo něco nemravného. Kde je hranice lidské fantazie? Dnes někdy opravdu přechází až do lidské degradace a sprostoty.

Jsou lidé, kteří životem prolétávají lehce jako motýlek. Jiní za sebou vlečou celou tíhu osudu, života i událostí. Tito lidé jsou většinou duševně nevyvážení a zahledění jen do svých problémů a do svých smutků. Zdá se jim, že nesou na svých bedrech tíhu celého světa a ve svém světabolu si ani neuvědomí, že každý jedinec si na tomto světě svou tíhu osudu musí odnést sám. Ti druzí ji jen nechtějí vidět, nebo ji odmítají nést. Obojí je lidské. Jen to druhé je o něco pohodlnější. Homo sapiens přece musí pochopit, že život nejezdí jen ve vyježděných kolejích a že životní vyrovnanost je často veliká dřina. Ať už ta vyrovnanost přirozená, nebo ta přizpůsobená al pari své době.

Dnes se velice rychle žije. Proto je i tak chaotická doba. V lidských myslích je velmi mnoho chaosu. Kdysi člověk, aby nenarazil, si raději nechával své přesvědčení sám pro sebe. Jen tak potají si sám pro sebe žbrblal. Dnes už to tak dělat nemusí. Avšak bohužel si každý z nás myslí, že ta naše pravda je ta jediná možná, kterou musí za každou cenu hájit proti všem. Mnohý si vůbec neuvědomí, že je třeba naslouchat i těm ostatním. Že teprve tak lze zachytit pravou podstatu pravdy. Nikomu jeho ušlechtilost nespadne na zem, když si vyslechne i mínění toho druhého.

Nenaučíme-li se tomuto umění naslouchat druhému, vyhyne lidská mentalita ve válkách. A stačí jen málo. Přestat si v dušičce pěstovat sžíravé nepřátelství a nepustit ven svou nesmlouvavou agresivitu proti každé odlišnosti své umíněné představy.

Jak by bylo dobře na tomto světě, kdyby každá lidská psychika byla takto jednoduchá, srozumitelná a graciózní.

Helena Cejnarová

malířka, grafička, ilustrátorka a průmyslová výtvarnice, se narodila 22. 7. 1943 v Rovni u Českého Dubu.

Odborné vzdělání získala externím studiem malby na Škole výtvarných umění v Praze u prof. Jaroslava Šámala (1959-1962). Další roky (1962–1966) studovala na Škole uměleckých řemesel v Brně sochařství a keramiku u profesorů Františka Šenka a Františka Navrátila. Dalšími profesory byli Emanuel Raný, Jan Maria Najmr a Antonín Odehnal. Současně pokračovala v soukromém studiu malby u prof. Eduarda Miléna. V profesionální dráze ji provázel další z výborných učitelů, Franta Patočka z Liberce.

Na své soukromé učitele vzpomíná Helena Cejnarová takto: "Na pana Miléna vzpomínám snad nejvíce. Znali jsme se celá desetiletí. Pocházel z kraje, kde jsem se narodila i já. Jezdila jsem k nim na Malou Skálu i do Brna. Vlastně, moje brněnská škola byl jejich nápad, abych jim byla blíž, protože mě pan profesor stále zahrnoval novými výtvarnými úkoly. Stále vzpomínám na jeho nádherně optimistické obrazy, na jeho barevné litografie, na jeho krásnou grafiku z Malé Skály i ze starého Brna. Vzpomínám na jeho přátele. Připadala jsem si vždy u nich jako na jiném, mnohem krásnějším světě. Právě tam vznikla moje veliká náklonnost a láska ke kresbě a ke grafice. Později ve škole a v praxi to byla už jen tvrdá životní realita. To už mě profesoři a zákazníci jen nutili někam pokračovat, a já jsem se snažila jen jít a jít. Rovněž ráda vzpomínám i na akademického malíře Frantu Patočku. Pan Patočka byl pro mě tátou, poradcem a tím, kdo vždy dovedl pomoci a poradit. Jeho výtvarné práce si nesmírně vážím."

Po ukončení studií nastoupila do zaměstnání v Liberci. Začínala v Ateliéru Propag, v letech 1968-1985 byla zaměstnána v reklamní tvorbě. Pak přešla do Ateliéru Severočeského muzea v Liberci. Poprvé vystavovala v roce 1964 na výstavě žáků SUPŠ v Brně. Následovala řada společných a samostatných výstav, kde vystavovala olejomalby, tempery a pastely. Její tvorbu v poloze surrealistického vidění světa ovlivnili zejména Paul Klee a Salvador Dali. Po lidské a výtvarné stránce jsou jí nejbližší Jan Zrzavý, František Bílek a zejména Vladimír Komárek. Také ona usiluje o souznění s přírodou, využívá meditativních přístupů, zajímá se o lidské vědomí. Hledá cesty k naději a víře, zejména v období z občasných hloubek beznaděje. Její intelektuální sklony se dialekticky pojí s inklinací k expresivitě, a jak je příznačné její generaci, k subjektivnímu pojetí uměleckého díla. Její umělecká a lidská osobnost, v mnohém romantická, tkví v zážitcích a prožitcích Krajiny dětství a mládí. Helena Cejnarová prokazuje také kresebně-dokumentaristické nadání. Přesnost a preciznost ji kvalifikují jako vynikající ilustrátorku. Bohužel této schopnosti nebylo, až na výjimky, zatím využito našimi editory.

Ke grafice se dostala velmi brzy, s příchodem do propagační tvorby. Příležitostnou grafiku chápe jako aktuální sdělení. Spojením obrazu a písma často zobrazuje běžné životní situace a děje. A aby nebylo snadné zpochybnit autorčin záměr, často doprovází obraz vloženým slovem nebo stručným citátem. Takto vytváří také svoje novoročenky a exlibris. Její exlibris nemají obvykle sběratelský charakter. Nepatří většinou českým sběratelům, ale jsou určena podnikům a institucím v zahraničí. Jsou uváděna ve výstavních katalozích a často také oceňována. Její práce jsou zastoupeny v knihovnách a galeriích v Polsku, Turecku, Bulharsku, Španělsku, Finsku, Litvě, Mexiku a v Itálii.

Exlibris tiskne sama (takřka na koleně) a jejich náklad obvykle nepřevyšuje 35 kusů. Třebaže používá počítačovou grafiku a pokládá ji za zajímavou, zůstává obvykle u techniky černobílého linorytu, kterou ovládá dokonale. Její linoryty jsou technicky úsporné, výtvarně vynalézavé a díky velikosti a kompozičnímu začlenění nápisů do obrazu nevykazují hluchá místa. Obyčejně jsou zastoupeny figurální motivy, kontury architektonických prvků a doprovodné atributy, vyjadřující pohyb a sílu životního optimismu. Jsou rovněž zastoupeny náměty krajin a přírody. Linoryty tvoří jak s výjimečnou jemností, tak jindy i s robustností, s důrazem na různé situace a děje.

Sestavil jsem předběžný soupis exlibris Heleny Cejnarové, který začíná až rokem 2000, protože autorka neuchovala žádná exlibris z dřívějších let. Publikace soupisu bude směřovat k tomu, aby sběratelé obdrželi alespoň dostupné informace z posledních let.

Paní Helena Cejnarová si naši pozornost rozhodně zaslouží.

Zdeněk Konečný

Helena Cejnarová, ačkoliv se v tomto roce dostala mezi jubilanty, se bránila všem oslavám a vyhýbala se všem okázalostem. Raději se věnovala práci a vzpomínkám na umělce, s kterými prožila léta svého bohatého uměleckého života. Její curriculum vitae bylo uveřejněno v Knižní značce 2/2005, proto si nyní zaznamenáme její názory a postřehy, které se týkají grafické tvorby a exlibris.

Měl jsem možnost autorku navštívit v jejím ateliéru a dozvěděl jsem se, že píše "vzpomínky" a že bude nejlépe čerpat z tohoto materiálu. Odnesl jsem si tedy k přečtení prvních čtyřicet stran rukopisu. Těším se, že bude pokračovat, protože píše zajímavě a pro mě je to i část mých vzpomínek na společné přátele a známé. Nechme tedy promluvit autorku:

"Grafikou jsem se zabývala na všech výtvarných školách a mám ji doposud ráda. Oblíbila jsem si zpočátku suchou jehlu, protože mi připomíná kresbu tužkou, kde je nutné si předem rozmyslet každou čárku. Dnes je pro mě zásadní a nejdůležitější technikou linoryt. Dá se dělat všude, bez náročného vybavení ateliéru. Zpočátku jsem zkoušela rýt do měděného plechu a někdy i do obyčejného papíru. Takto vzniklé tisky se však nedochovaly. Některé jsem rozdala a jiné už dávno zničil čas. Třebaže jsem zvládla i počítačovou grafiku, rychle jsem ji opustila a vrátila jsem se ke klasickým technikám."

"Tvorba exlibris a další drobné grafiky se pro mě v době vážné nemoci mého manžela stala nutností. Nemohla jsem pracovat na velkých plátnech, a tak mi tato malá dílka pomohla odreagovat se od těžké reality. Tvořit grafiku mě stále baví a exlibris dělám s nadšením. Často plánovitě pro soutěže a výstavy v zahraničí, kde se pak stávají majetkem knihoven a galerií. Obdržela jsem řadu ocenění za účast. Pro malý počet výtisků jsou však tato exlibris pro české sběratele špatně dostupná. U nás pravidelně vystavuji v Galerii na mostě v Hradci Králové."

Dodejme ještě, že Helena Cejnarová patří k několika málo výtvarníkům, kteří vynikajícím způsobem zvládli na prvý pohled jednoduchou techniku linorytu, která však ve skutečnosti v sobě skrývá úskalí omezené možnosti kresby a nutnosti zkratkovitého vyjádření myšlenky a rukopisu autora. Její linoryty vytvářené s náznakem úsměvu a někdy s trochou ironie patří v současnosti k těm nejlepším, které u nás v drobné grafice vznikají.

Zdeněk Konečný

Je velice známou osobností v oblasti malířství, grafiky a ilustrátorství. Její tvorba na výstavách je bohatě podnětná, vždy vyvolávající zájem lidí nejrůznějšího zaměření. Ohlasy na její tvorbu jsou jednoznačně pozitivní, vyjadřující optimismus a uspokojení vyvolané krásou a harmonií vnímaných uměleckých děl zobrazujících předměty přírody, činy lidí a jejich vztahy, ale i morální, intelektuální a estetické city spojené s prožitky v projevech nálady a vášně.

Odborníci ve výtvarném umění oceňují v tvorbě Heleny Cejnarové schopnost tvořivým způsobem uplatňovat techniky mnohdy dovedené do úplné dokonalosti. Nelze nezdůraznit, že kromě uměleckých rozměrů a techniky tvorby má její dílo i rozměr filosofický a sociologický. Nemaluje jen pro své potěšení, ale především pro lidi. Sociologický aspekt je precizně vyjádřen i v názvech mnohých výstav: Svět v nás..., Jací jsme..., Jak pracujeme..., Co chceme komu dát..., Dialog duše a světa..., Monodialogy... atd. Obrazy tematicky zaměřené na jevy přírody nás podněcují k tomu, abychom lépe chápali své životy v harmonii s přírodou. Právě zde se aktualizuje bohatý myšlenkový odkaz antiky a jejích představitelů, jakými byli Demokritos, Plutarchos, Sokrates, Platon a jiní. Člověk musí být především tvůrcem světa pro lidi a ne devastátorem přírody. Malířská tvorba tímto směrem zaměřená má nezastupitelnou funkci. Oceňuji, že tvorba Heleny Cejnarové v tomto ohledu má významné místo.

Umění není řemeslo. Je výlučně činností kreativní, je více než práce, je velkým posláním. Výtvarné umění patří do kategorie vyšší kultury, která výrazným způsobem kultivuje lidskou osobnost. Zájem o malířství projevovala Helena Cejnarová již od svého mládí, uměla si klást otázky pro sebe i pro druhé. Její zvídavost nebyla vždy správně chápaná. Tak to v životě chodí. I cesta k umění není lehká, je složitá, spojená s překážkami. Jejich překonáváním se člověk zdokonaluje, seberealizuje. Helena Cejnarová měla a má v malířství své vzory. Jmenuji například Zrzavého, Komárka a byla také ovlivněna surrealismem, zejména obrazy Salvátora Dalího a dalších. Je-li někdo pro nás vzorem, pak především v tom, že je to svoboda volby, motiv k činnosti nebo příklon k danému malířskému směru či škole.

Helena Cejnarová patří mezi umělce, u nichž se vysoce cení talent a skromnost. Je to výsada lidí s tvůrčí potencí, kteří umějí naslouchat, komunikovat a systematicky se vzdělávat. Helena Cejnarová je osobností, u které se sbíhají a proplétají vlastnosti sangvinika a melancholika v tom nejlepším slova smyslu: schopnosti meditace, citlivost vnímání okolního světa, racionalita v uvažování a dalších vlastností ve výbavě osobnosti, které se promítají do její tvorby.

Ztotožňuji se s názorem doktorky Stránské, která na adresu Heleny Cejnarové napsala: "Její dílo rozhodně není tím, co brzy zanikne a ztratí se z mysli lidí." Jen dodávám, že takové dílo nebo díla s pohybem času vždy nabývají vyšší uměleckou hodnotu.

Doc. PhDr. Alexander Fazik, CSc.